Jak nepředávat dál traumata z dětství?
Pokud se zajímáte o sebepoznání a vnitřní práci na sobě, pravděpodobně jste už slyšeli, že po rodičích a předcích nedědíme jen tělesné dispozice nebo některá onemocnění, ale také určité psychické vzorce, citlivosti a prožitky. Jinými slovy — jakkoli to může znít překvapivě — vlastní nezpracovaná traumata, bolest a negativní emoce můžeme předávat svým dětem podobně, jako jsme je my sami mohli převzít od předchozích generací.
Ačkoli se transgenerační vlivy dostaly do popředí výzkumu výrazněji až v posledních letech, odborníci zabývající se psychikou, psychoterapeuti a terapeuti na jejich existenci upozorňovali už dříve. V první části článku si proto přiblížíme, co tato traumata znamenají. Poté se podíváme i na to, zda můžeme své děti ochránit před otiskem vlastních bolestných zkušeností.
Je důležité vědět, že samotná reakce na trauma je přirozenou reakcí našeho organismu, která má pomoci přežít.
Trauma vzniká z našich nejhlubších ran. Neviditelně formuje náš život, emoce i pohled na svět. To, co se stalo, nemůžeme vymazat, ale můžeme pracovat s tím, jak trauma ovlivňuje naše chování, mozek i imunitní systém.
Transgenerační trauma se může předávat napříč generacemi
Transgenerační trauma je prožitá nebo převzatá psychická zátěž, která se často nevědomě přenáší i přes několik generací. Bolesti, které zažili naši rodiče nebo prarodiče, mohou ovlivňovat jejich výchovné vzorce i náš vlastní vztah k dětem. Mohou se v nás určitým způsobem „zapsat“ a za vhodných okolností se znovu projevit. Právě proto si tolik rodičů přeje tyto řetězce přerušit, aby jejich děti mohly žít emočně zdravější a svobodnější život.
Jak se svými traumaty obvykle zacházíme?
Bohužel velmi často mlčením a potlačováním. Popření je přirozená a poměrně nezralá první reakce, ale má svůj význam. Náš psychický systém se tak brání před zahlcením a získává čas, než budeme schopni se s bolestí postupně setkat. Podobnou fázi můžeme pozorovat i v procesu truchlení, u dospělých však obvykle netrvá dlouho.
Traumata v sobě pohřbíváme, protože se s nimi sami nedokážeme vypořádat. Když na ně nemyslíme, můžeme mít pocit, že už jsme je překonali nebo pustili. Jejich stín se však může znovu a znovu objevit ve chvíli, kdy nějaká událost probudí starou bolest.
Dříve, když lidé žili více komunitně, měli často možnost své zážitky sdílet, vyprávět a mluvit o nich s druhými. Často mohli najít i někoho, kdo prožil něco podobného. Dnes však mnoho malých rodin žije izolovaně, s nedostatkem skutečné komunikace, a lidé tak často zůstávají se svými pocity sami. Tato uzavřenost může ještě více ztížit rozhodnutí připojit se k terapeutické skupině nebo požádat o pomoc odborníka.
O pomoc žádáme jen zřídka
V danou chvíli se může zdát jednodušší trauma „odsunout“ než vstoupit do procesu jeho zpracování, který působí bolestivě a děsivě. Tím si ale vybíráme, že jeho tíhu poneseme dál. Ani zpracování traumatu ho nedokáže vymazat. Může nám ale přinést porozumění a pomoci přemístit ho v našem vnitřním světě na jiné místo. Potom s ním můžeme žít klidněji — a nemusí už stejným způsobem ovlivňovat nás ani naše děti. Požádat o pomoc odborníka je jednou z cest k uvolnění této zátěže. Je to cesta náročná, ale zároveň může být hluboce osvobozující.
Co může způsobit trauma?
Ve společnosti můžeme nacházet souvislosti mezi úzkostí, závislostmi a chronickými onemocněními. Trauma může vyvolat mnoho nečekaných životních situací spojených s velkou ztrátou, strachem ze smrti, bezmocí nebo tragédií. Může jít například o smrt rodiče nebo sourozence, zneužívání či násilí prožité v dětství, ohrožení života během holokaustu, nehodu, finanční ztrátu nebo hluboký pocit bezvýchodnosti. Trauma může vzniknout z jednorázové události, ale také jako důsledek dlouhodobě se hromadících zkušeností. Také dětské zanedbávání — emoční i tělesné — může být závažným traumatem. Některé skupiny lidí mohou být citlivější už kvůli své minulosti, například lidé, kteří zažili rasismus, chudobu nebo vykořisťování.
Nejdůležitější psychické prvky traumatu mohou být:
- situace se výrazně liší od běžných životních událostí, přesahuje schopnost člověka ji zvládnout, je spojená se silným utrpením nebo je člověk přímým svědkem utrpení druhých
- zhroutí se víra v bezpečnost a spolehlivost světa
- objevuje se pocit ohrožení a bezmoci
- člověk ztrácí kontrolu nad situací
- narušuje se pocit celistvosti sebe sama, vztahů i světa
To, co u konkrétního člověka způsobí trauma, je velmi individuální. Každý je v jiném psychickém rozpoložení, reaguje jinak, má jiné strategie zvládání, jinou míru samostatnosti, odolnosti, citlivosti i jiné předchozí zkušenosti.
Jak poznáme, že v sobě neseme trauma?
Transgenerační trauma nemá jednu konkrétní diagnózu. Může se projevovat různými příznaky nebo soubory příznaků. Rozpoznání ztěžuje i to, že je mohou překrývat dnešní „civilizační potíže“, naučená přesvědčení a rodinné vzorce.
- šok
- úzkost, strach, bušení srdce
- smutek, beznaděj
- podrážděnost, výkyvy nálad, hněv
- sociální izolace
- potíže se soustředěním, otupělost
- pocit viny, stud, sebeobviňování
- opakované bolestivé vzpomínky
- tíživé sny, nespavost
- neschopnost vybavit si určité části traumatické události
Některé příznaky — například tlak na hrudi, strach ze ztráty kontroly, vtíravé vzpomínky, noční můry nebo neschopnost emočně se otevřít — mohou ukazovat na prožité trauma. Spouštěcí událost může působit individuálně i kolektivně. Pokud si s sebou neseme bolesti předků, mluvíme o multigeneračním traumatu. Je důležité těmto příběhům porozumět, mluvit o nich a dávat jim význam — právě tak můžeme snížit riziko, že je nevědomě předáme dál svým dětem.
Další možné projevy transgeneračního traumatu:
- nadměrná ostražitost
- nedůvěra
- izolace a uzavírání se
- silná úzkost
- deprese
- panické ataky
- nespavost
- neodůvodněný strach ze zranění nebo smrti
Trauma může ovlivňovat také mozek a imunitní systém, což se později může spojovat s depresí, úzkostí nebo dalšími potížemi. V některých rodinách se objevuje i opakování traumat. Tehdy se určitý bolestný vzorec — například násilí nebo zneužívání — opakuje napříč generacemi. U mezigeneračních traumat se může rozvinout také posttraumatická stresová porucha, tedy PTSD.
Jak lze trauma zpracovat?
Při zpracování traumatu je cílem postupně dospět k vnitřnímu smíření. Z vlastních zranění můžeme časem vytvořit zdroj síly. Je důležité vědět, že trauma není samotná událost, ale proces, který se v nás v důsledku této události odehrává. Co nás může nasměrovat na cestu uzdravení?
Je vhodné vybrat si odborníka — psychologa nebo psychoterapeuta — který nám může nabídnout odpovídající terapii. S ním můžeme začít vnitřní práci v bezpečném prostředí, které nám vyhovuje. Pokud je to potřeba, můžeme se obrátit také na psychiatra, který při vážnějších potížích může nabídnout i medikamentózní podporu. Léčba transgeneračních traumat je komplexní proces. Pomoci mohou například EMDR terapie, schématerapie, kognitivně-behaviorální terapie nebo rodinná terapie.
Učme se regulovat svůj nervový systém pomocí meditace, relaxace, rytmických cvičení, tance, zpěvu, hudby, malování nebo jiné tvorby. Právě skrze tělo, rytmus a tvořivost se můžeme znovu napojit na emoce, od kterých se po traumatu často odpojujeme. Velkou oporou může být také komunita. Pomáhá vidět, že podobné bolesti prožili i jiní lidé a že v tom nejsme sami.
Na hlubší úrovni porozumění může být užitečné poznávat traumata našeho národa i předků — události, které ovlivnily jejich životy. Můžeme se podívat také na traumata vlastní rodiny a hledat převzaté vzorce, které se předávaly z generace na generaci.
Pro své děti můžeme udělat mnoho tím, že je učíme zvládat napětí, nacházet vnitřní rovnováhu, pracovat se stresem, uklidnit samy sebe a rozvíjet sebereflexi. Ukazujme jim, jak překonávat těžkosti a jak přijímat to, co změnit nemůžeme.
