Přišla separační úzkost?

Během prvních měsíců života vnímá miminko maminku jako svůj nejbližší, bezpečný svět. Její vůně, hlas, dotek i přítomnost mu pomáhají cítit klid a jistotu. Jak dítě roste, začíná se více zajímat o okolí, objevuje svět a postupně si uvědomuje, že maminka nebo jiná blízká pečující osoba nemusí být stále na dosah.

Když maminka odejde z pokoje nebo miminko položí stejně jako dříve, může najednou reagovat pláčem. Vůči cizím lidem může být nedůvěřivé, může se leknout nebo rozplakat. Tomuto období říkáme separační úzkost. První výraznější projevy se často objevují kolem 6–8 měsíců a další silnější vlna může přijít přibližně kolem 1,5 roku.

Jak můžete dítěti pomoci tato citlivá období zvládnout s větším klidem?

Co dělat se separační úzkostí kolem 6–8 měsíců?

Pro rodiče i miminko to může být dočasně náročnější období. Kolem 6–8 měsíců už bychom se od dítěte někdy rádi na chvíli vzdálili, ale právě tehdy může přijít separační úzkost, která se může projevit i v noci. Dítě si najednou začíná uvědomovat, že maminka není vždy přímo u něj. Je důležité tuto situaci pochopit a přistupovat k miminku s láskyplnou trpělivostí. Noční neklid může navíc souviset i s prořezáváním zoubků, zaváděním příkrmů, změnami trávení nebo rychlým pohybovým vývojem.

Kdykoli to jde, dopřejte dítěti vaši blízkost. Pokud je to bezpečné, vezměte ho při domácích činnostech s sebou do místnosti, kde právě jste, a nechte ho v dohledu. Mluvte na něj – pomáhá mu slyšet váš hlas a zároveň tím přirozeně podporujete jeho komunikační vývoj.

Vnímejte jeho potřeby a vezměte ho do náruče, když po tom touží. Připravte mu malý bezpečný hrací koutek tam, kde trávíte nejvíce času. Vždy ale dbejte na to, aby bylo prostředí pro miminko bezpečné.

O tomto období je dobré mluvit i s prarodiči a dalšími blízkými, aby rozuměli tomu, proč se jich dítě může najednou bát. Lidé, kteří nemají aktuální informace o vývoji miminka, nemusí v tak citlivé situaci vždy reagovat opatrně. Když ale pochopí, že dítěti nejvíce pomohou tím, že nebudou kontakt vynucovat, pokud se mu brání, mohou mu ušetřit mnoho nepříjemných okamžiků.

Jak zvládat separační úzkost kolem 1,5 roku?

Kolem 1,5 roku se separační úzkost může objevit znovu, někdy i silněji než dříve. Dítě už chodí, objevuje, vzdaluje se, a přesto se může leknout toho, že to všechno zvládá samo, bez maminky. Znovu se mohou objevit potíže se spánkem. Dítě může více toužit po nošení, blízkosti a pocitu bezpečí. Když se vydá na průzkum a maminka mu zmizí z dohledu, může se vyděsit. Abyste mu pomohli zvykat si na nový, samostatnější svět, je dobré mít na paměti několik věcí.

Dítě kolem 1,5 roku už mnohému rozumí, ale stále potřebuje hodně trpělivosti a opakování. Když k vám přiběhne, aby se v náručí „dobilo“, dovolte mu to. Krátké objetí mu často dodá odvahu znovu se vydat k hračkám nebo na hřiště. Hřiště je krásným místem, kde se může učit zdravému vzdalování – může odběhnout, objevovat a kdykoli se vrátit zpět do bezpečí.

Pokud musíte odejít a dítě svěřujete někomu jinému, vysvětlete mu, kam jdete, proč odcházíte a co bude zatím dělat. Řekněte mu, kdy se vrátíte, nejlépe pomocí konkrétní události, které rozumí – například „po svačince“, „až se vyspíš“ nebo „až si dohrajete s babičkou“. Slib vždy dodržte. Velmi pomáhá i to, když vy sami zůstanete klidní a jistí.

Loučení bývá snazší, když proběhne ve vhodnou chvíli. Pokud je dítě zrovna ponořené do hry, může odloučení zvládnout klidněji. I tehdy ale musí vědět, že maminka odchází a kdy se vrátí. Nikdy se proto nevytrácejte potichu, když se dítě nedívá – může to vést ke ztrátě důvěry a k ještě většímu strachu.

Když dítě opakovaně zažije, že může maminku následovat, a když maminka odejde, ale v slíbený čas se vrátí, postupně se v něm rodí důvěra. Ta je důležitá nejen v období separační úzkosti, ale i pro celý další vztah rodiče a dítěte.

Na novém místě dopřejte dítěti čas. Nenuťte ho hned do společnosti, hluku nebo náruče příbuzných. Nechte ho nejprve pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Až se bude cítit jistěji, začne se přibližovat samo.

Pro rodiče je to také náročné období

Dítě, které prochází separační úzkostí, může vyžadovat hodně pozornosti a trpělivosti. Je úplně přirozené, že maminka někdy touží být chvíli sama. Když je dítě v tomto období plačtivější, nechce být bez ní a hůře spí, může to být bez odpočinku velmi vyčerpávající.

Pomoci může pravidelné doplňování sil a chvíle pro sebe. Někdy je potřeba přijmout pomoc milujících členů rodiny. Všímejte si, jak dlouho dítě zvládne být bez maminky a s kým se cítí bezpečně. Berte v úvahu jeho zralost i temperament. Příliš dlouhé odloučení nebo péče člověka, kterého dítě ještě nepřijalo, může být pro něj zbytečně stresující.

Co v období separační úzkosti raději nedělat

Nenechávejte dítě dlouho samotné plakat. Pokud je to možné, neplánujte v tomto citlivém období delší odloučení. Když to nejde jinak, zkuste dítě připravovat postupně a najít řešení, které mu dá co nejvíce jistoty. Vaše blízkost mu teď pomáhá budovat pocit bezpečí.

Blízkým i příbuzným dopředu vysvětlete, že dítě je právě vůči ostatním opatrnější. Nedávejte ho do náruče člověku, kterého nezná nebo kterého se viditelně bojí. Nejvíce mu pomůže klid, čas a možnost přiblížit se vlastním tempem.

Kdy se obrátit na odborníka?

Někdy může být strach z odloučení silnější, déletrvající nebo se může objevovat ve věku, kdy už výrazně zasahuje do běžného života dítěte i rodiny. Zpozorněte například tehdy, když dítě:

• i ve věku 2–3 let velmi těžko zvládá i krátké odloučení od rodičů a prožívá ho jako silnou úzkost
• má při odloučení tělesné potíže, například bolesti břicha, zvracení nebo výrazné napětí, i když zůstává s člověkem, kterého dobře zná
• bojí se být samo i doma, například ve svém pokoji
• má velký strach ze samostatného usínání
• izoluje se od vrstevníků, nechce si hrát s dětmi nebo se jeho sociální vztahy výrazně zhoršují
• dlouhodobě odmítá chodit do školky nebo později do školy

Existuje také separační úzkostná porucha

Úzkostné projevy mohou být v určitých vývojových obdobích zcela přirozené. Úzkostné poruchy ale někdy nemusí být na první pohled nápadné. Dítě je přesto prožívá každý den a může kvůli nim výrazně trpět.

Úzkostné potíže mohou mít různé podoby – například sociální úzkost, fobie vázané na konkrétní situace nebo předměty, ale také separační úzkostnou poruchu. Ta se může objevit v předškolním i školním věku a často se projevuje nadměrným strachem z odloučení, silným pláčem, úzkostným držení se rodiče nebo odmítáním školky či školy.

Separační úzkostná porucha se liší od běžné separační úzkosti kolem 8 měsíců nebo 1,5 roku. Rozdíl je hlavně v tom, že strach je velmi silný, trvá dlouhodobě, objevuje se ve věku, kdy už vývojově neodpovídá běžnému období, a narušuje každodenní život dítěte. Pro dítě i rodiče to mohou být velmi těžké situace.

Pokud jako rodiče vnímáte u dítěte dlouhodobou nebo velmi silnou úzkost, vyhledejte odbornou pomoc. Včasná podpora může dítěti ulevit, pomoci celé rodině a snížit riziko pozdějších psychických obtíží.

Separační úzkost je důležitým obdobím v životě dítěte. Dítě se učí, co zvládne samo, co ho naplňuje nejistotou a komu může důvěřovat. Objevuje své schopnosti i hranice. Rodič v tomto období stojí po jeho boku – dovoluje mu postupně se osamostatňovat, ale zároveň nabízí náruč, když ji dítě potřebuje.

Napsala: Mónika Veres

Zdroje:

Linka bezpečí – Jak podpořit dítě během separační úzkosti

Šance Dětem – Separační úzkostná porucha v dětství